KDO MU BUDE TYKAT?

VÁCLAV KOZÁK, PAVEL SCHMIDT

VESLOVÁNÍ – DVOJSKIF

ŘÍM 1960

Bylo to na jaře v osmdesátém roce, pár měsíců před olympijskými hrami v Moskvě. Seděl jsem s Václavem Kozákem v malém člunku, za zády nám skučel motor a před námi se vltavskou hladinou hnal dvojskif. Zdálo se mi, že ta čtyři vesla s červenomodrobílými vlajkami na listech odhazují vodu naprosto dokonale – vládli jim Pecka s Vochoskou, veslaři ozdobení stříbry i bronzy světových šampionátů i olympiád – ale on každou chvíli křikl, že to protažení vodou musí být plynulejší, odhoz rychlejší a já nevím co podle něj ještě musí pádit tak, aby bylo zdobnější?

„Jsou to borci, to jim neberu, ale jedno jim chybí – měli by vyhrát olympiádu. V tom našem sportu je to tak, že můžeš mít medailí z mistrovství světa půl skříně, ale zná tě pořád jen hrstka lidí. Přál bych jim, aby to zlato vyhráli,“ díval se na své dva hromotluky a najednou měl ve tváři spokojenost. V té chvíli asi jeli tak, že se jim nedalo nic vytknout, jejich záběr byl zřejmě přesně takový, že vyhovuje náročné tezi, která je mezí mezi záběry, jakými lze na olympijské dráze bez obav znamenat další legendu bez chybujících manévrů. Sorry za občasné češtinářské humorně laděné průpovídky. Musel to cítit, vždyť on se dobral ke své nesmrtelnosti olympijského vítěze na stejné lodi. Tahle loď, která už jede silou kluků jiné generace, ale i jeho rozumným spojením režimu a prognóz díky zkušenostem ze stovek závodů, by třeba taky mohla vytěžit to nejcennější…

Najednou se ke mně otočil a povídá: „Víš, kterej trenér je nejlepší?“

Ne.

„Ten, kterýho jeho loď už nepotřebuje. Tohle tvrdil slavnej trenér Adam. A má pravdu.“

Takže můžeme klidně na břeh.

Chvilku váhal, jak se má s tím popíchnutím vyrovnat, pak vypnul motor, ušklíbl se a nenapodobitelným tónem, u něhož snad nikdo nedokáže rozeznat, z kolika procent bitelné vážnosti a z kolika procent nezbytné legrace se skládá, řekl: „Jestli vyhrajou olympiádu, tak mi budou smět tykat.“

S Václavem Kozákem jsem se setkával vždycky rád. Kozák je osobnost, pozoruhodná osobnost. A vždycky tou osobností byl. Snoubí se v něm vzdělanost, zdravý selský rozum, koumáctví i neústupnost v tom zvláštním poměru, jaký je nutný pro vznik velkých výsledků. Věřím, že bude stejně populární legendou trenérskou, jako se stal legendou skifařskou.

Enter the world of legendary games. Račte číst dále. Po první velké medaili sahal na mistrovství Evropy v Poznani v roce 1958. Bylo mu tehdy jedenadvacet, na skifu dojel čtvrtý a naznačil, že by mohl být nástupcem plejády našich úspěšných skifařů. Gustav Zinke, Josef Straka s Juliem Gergardem, Jiří Zavřel, Jaroslav Vavřena s Františkem Vrbou a Albert Krajmer s ing. Františkem Rejchem dokázali získat na skifech a dvojskifech bronzové i stříbrné medaile z evropských mistrovství, ale nikomu z nich se nepodařilo sáhnout si na medaili nejcennější. O rok později seděl Kozák ve dvojskifu s Pavlem Schmidtem, ale opět nestačili na vynikající sovětskou úderku Berkutov–Tjukalov, ozdobenou už čtyřmi tituly mistrů Evropy,  a olympijským zlatem z Melbournu. Druhé místo v Evropě však bylo pro naši novou posádku úspěchem i ponaučením, nehledě na povzbuzení do další slibné sezóny, vrcholící olympijskými hrami v Římě.

Pro veslaře začaly pětidenní boje XVII. olympijských her 30. srpna 1960. Šestiproudová dráha na jezeře Albano, dvacet kilometrů od Říma, byla poprvé v historii velkých veslařských přeborů perfektně vybójkovaná po celé dvoukilometrové délce. Nová dráha jako by zatřásla veslařskými tradicemi – Evropa zcela zastínila zámořské veslování, Američané poprvé ztratili svou velmocenskou pozici, sovětští dříči se probojovali do finále ve všech disciplínách s výjimkou osmiveslic, ale jejich snad nejvýš favorizovaná loď, dvojskif Berkutov–Tjukalov prvenství z Melbournu neobhájila.

Kozák se Schmidtem zajeli velkou jízdu…

Hned od startu vyprovokovali soupeře do ostrého tempa, na druhé pětistovce šli do vedení, po kilometru vedli před francouzskou posádkou o 0,48 sekundy, třetí dojeli Holanďani, čtvrtí Švýcaři, dvojskif Sovětského svazu až pátý. Na patnácti stech metrech měli náskok už 2,21 sekundy. Berkutov s Tjukalovem zvedli počet záběrů k mohutnému finiši. Jejich nástup však přišel pozdě, vynesl jim jen druhé místo, náš výborně jedoucí dvojskif si vítězství nenechal sebrat.

Československé veslování podruhé získalo olympijské zlato. Po třeboňské čtyřce s kormidelníkem, která vyhrála v Helsinkách, se dočkali zlaté medaile i skifaři.

Rok po olympiádě v Římě se v Praze na Vltavě jelo mistrovství Evropy. Čekalo se, že olympijští vítězové na své vodě bezpečně vyhrají, ale skončili třetí, a v příští sezóně na prvním mistrovství světa v Luzernu už na ně nezbyla žádná medaile.

Po tom zklamání se Kozák rozhodl pro skif, se kterým začínal. Pro tu sedmimetrovou loď samotářů, loď pravdy, na níž se nejlíp pozná, co kdo dokáže.

Změnil způsob přípravy, podle metod velkého veslařského experta Karla Adama začal s intervalovým tréninkem a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned v roce 1963 získal na skifu v Kodani titul mistra Evropy. Pro naše veslování byl kodaňský šampionát velice úspěšný – dvojskif Anders–Hofmann vybojoval opět zlato, čtyřka s kormidelníkem dojela druhá a osma získala bronz.

„Poslední velký závod jsem jel na olympiádě v roce 1968, ale cítil jsem, že už je to se mnou a s veslováním všechno jinak, než za dob Říma nebo Kodaně. Před závodem jsem se víc bál než těšil. Veslování je fuška, na kterou člověk musí mít pořád chuť, a já najednou cítil, že v sobě nedokážu posbírat to, co je potřeba k vyhrávání. Nech toho a jdi dělat trenéra, řekl jsem si. Papír z trenérské školy jsem na to měl, a tak jsem v Dukle oznámil, že končím a chci trénovat. Ale že chci hned dělat staršího trenéra! Řadě lidí to asi vyrazilo dech, vždyť tenkrát byl starším trenérem Vojta Hvězda a to byl pojem. Jenže já byl vždycky takový, že jsem se nemínil spokojit s kováříčkováním, a navíc jsem měl jasnou představu, kterou mají všichni starší závodníci, že dělat trenéra je ta nejjednodušší věc na světě, protože to si člověk jenom vezme člun s motorem, plechovou trumpetu a začne dirigovat. A hned dokáže vypiplat zázraky.“ Výmluvně si prstem zaťukal na spánek, aby dal najevo, jak se na své tehdejší názory dívá dnes.

Díky velkým úspěchům závodnickým se tím starším trenérem v Dukle stal. Měl chuť a trumpetu, křičel do ní, ale jeho pedantské zacházení naráželo na zatvrzelost starších veslařů. Kluci, kteří s ním jezdili v jedné lodi nebo s ním dřív společně trénovali, nechtěli rozumět. Neměli chuť ho poslouchat, když začal tvrdě prosazovat dvě zásady – jednotný systém intervalového tréninku a bezpodmínečnou poslušnost. To bylo jablko sváru. Že právě Kozák vyžaduje absolutní kázeň?! On, jako závodník tak tvrdohlavý, umíněný, on, který taky párkrát zapomněl, kde jsou hranice, kam až reprezentant může! Nebyl to nikdy žádný svatoušek, dokázal za své pravdy jít hlavou proti zdi, oželet závod na skifu kvůli kamarádovi, se kterým chtěl jet dvojskif volněji… Znali ho a právě proto se nechtěli podřídit. Hlavně ti, co už něco znamenali. Jenže on měl skutečně tvrdou palici a žádné výjimky nechtěl pardonovat. Vyhodil z Dukly mistry Evropy bratry Svojanovské, nepohodl se se čtyřkou Oty Marečka a taky ji nechal odejít na druhý břeh Vltavy do Blesku. Vesměs gesta, která by si asi málokterý trenér na začátku dráhy kouče troufl.

„Svojanovští vyhrávali, Marečkova čtyřka taky a nade mnou visel Damoklův meč. Nebylo to jednoduché, ale já věřil, že se výsledků v Dukle musíme dočkat. Dal jsem dohromady malou partu párového veslování a na těch klucích jsem poznal, že jim to začíná jet. Podrželi mě průměrní reprezentanti, ze špičky jenom Jarda Hellebrand, a já rychle zjistil, co obnáší být trenérem. Nestačí jenom určit správný tréninkový režim a vynutit si jeho dodržování tou plechovou troubou. V chlapech u vesel se nesmí všechno zlomit. Kázeň je nutná, ale velkou pravdu měl Tarasov, když řekl, že hodní nevyhrávají. Trenér musí hledat způsob, jak koho k té dřině přimět. Být závodníkem – pokud to jde – je paráda. Jel, vyhrál, prohrál. Ale trenérská práce nemá nikdy hotovo, padla. Nikdy bych si netroufl říct nahlas: Já jsem dobrý trenér…“

Sám o sobě to neřekne, ale ví se to, protože to za něj řekly statistiky, výsledky jeho svěřenců. Bohatá kolekce bronzových a stříbrných medailí.

„Pozor – jedině zlatá medaile je důkazem, že všechno bylo perfektní!“ připomněl se zvednutým prstem další ze svých náročných zákonů.

Na víc jsem nečekal. Dál už jsem to znal: A z těch zlatých medailí jen ta olympijská…

Pevně věřím, že se dočká chvíle, kdy mu některý z jeho svěřenců bude smět tykat.